V řadových domech nemůžeme v podkroví použít jiný sádrokarton než ten červený (růžový) – se zvýšenou odolností vůči vysokým teplotám při požáru. Do koupelny zase musíme použít sádrokarton zelený, který je impregnován a má tudíž zvýšenou odolnost vůči vlhkosti. Běžný sádrokarton je bílý - šedý, ovšem prodává se i modrý sádrokarton s vysokým zvukovým útlumem. Pokud chcete tvarované stropní podhledy, je třeba použít sádrokarton, který lze ohýbat do požadovaného tvaru. Výběr typu sádrokartonu by měl být uveden v projektu stavby domu či stavebních úprav domu stávajícího, nebo se prostě poraďte s našim odborníkem -  Viktor Wojtas.

I v tomto případě jde o zásadní volbu. Zvolte nejen typ konkrétní izolace, její materiálovou skladbu a fyzikální vlastnosti, ale i tloušťku a tedy schopnost izolovat. Izolace izoluje teplo (respektive redukuje tepelné ztráty), ale zároveň i zvuk (hluk). Od izolace sádrokartonové podlahy očekáváme dostatečný kročejový útlum, od izolace příček zase ochranu před hlukem ze sousedních místností, od izolace stropních podhledů a obvodových stěn včetně šikmin šikmých střech minimalizaci úniků tepla.

Sádrokarton musí být nějak a něčím nesen, čili je vlastně opláštěním nosné konstrukce  Zde Vám můžeme nabídnout sofistikované systémové komponenty tenkostěnných nosných profilů z hliníku včetně kotvícího materiálu, Hliníkové profily vlastně tvoří „podkunstrukci“ sádrokartonových konstrukcí. I zde dejte pozor na výběr, jelikož jsou vyráběné profily příčkové, podhledové a obkladové. Příčkové profily se rozdělují na UW – vodorovné profily, které jsou určené k připevnění příčky na podlahu a strop a CW – svislé profily, které se vkládají do UW profilů. Jsou to vlastně nosné profily příček. Podhledové a obkladové profily rozdělujeme na UD – obvodové profily, které jsou určené k připevnění podhledu na okolní navazující konstrukce a CD – profily podhledu, které se po obvodu vkládají do UD profilů a jsou určené k připevnění sádrokartonového opláštění.

Mezi příslušenství sádrokartonových konstrukcí patří krokvové závěsy, stavěcí třmeny, přímé závěsy, pérové rychlozávěsy, spojky profilů, dráty s okem, pérové spojky, křížové rychlospojky, úhlové kotvy, více typů šroubů a vrutů, natloukací a kovové hmoždinky. Samozřejmě se též neobejdete bez příslušného nářadí – vodováhy, vrtačky, vrtáků, šroubováku (nejlépe elektrického aku), měřících pomůcek, nože s vyměnitelným ostřím, tužky, nůžek na plech, pilu ocasku, nerez stěrky, brusné mřížky, hoblíku na hrany, nerez hladítka, špachtle a nebozezu

Sádrokartonové desky řežte nožem a to takto. Nejdříve nařízněte lícový povrch desky, poté desku otočte a zlomte v místě naříznutí. Poté dořízněte rubový karton. Složitější výřezy se provádí pilou ocaskou. Poté vždy upravte hrany řezů pomocí hoblíku na hrany. Otvory v ploše se provádějte pomocí nebozezu.

Sádrokartonové desky se připevňují k podkonstrukci šrouby typu TN. Pokud připevňujete do kovové podkonstrukce, musí být hloubka zašroubování šroubu skrz kovový profil alespoň 10 mm, čili k jednoduchému opláštění deskou tloušťky 12,5 mm použijeme TN šrouby dlouhé 25 mm. V případě dřevěné podkonstrukce je třeba, aby hloubka zašroubování do dřeva byla alespoň taková jako tloušťka desky, ovšem minimální hloubka zašroubování je uváděna 20 mm. Čili i v případě desky silné 12,5 mm potřebujeme TN šrouby délky 35 mm. Důležitá je též správná míra zapuštění hlavy šroubu pod úroveň lícového kartonu. Největší vzájemná vzdálenost šroubů od sebe musí být 170 mm u šikmin a podhledů a 250 mm při opláštění svislých ploch. Přitom dodržujeme i minimální vzdálenost šroubů od hran sádrokartonu. U řezaných hran je to 15 mm a u originálních podélných hran 10 mm.

Tmelení spár a hran šroubů  se používají práškové spárovací tmely, které se po zaschnutí přebrušují. Pro finální vrstvu se nakonec používají nejlépe tmely pastové. Vždy se v případě práškový tmelů nejprve míchá hustší směs a ta se podle potřeby dořeďuje vodou. Provádíme to tak, že do čisté nádoby s vodou pomalu přisypáváme práškový – sádrový tmel, až prášek dosáhne přibližně hladiny vody. Poté necháme směs 2 až 3 minuty stát a následně ji ručně promícháme. Až poté můžeme podle potřeby doředit vodou. A pozor – směs vyloženě nelze dodatečně zahušťovat! Při tmelení spár přitom vždy používáme výztužné pásky! Pásky se lepí na suché desky a přetmelíme je. Můžeme též použít skelnou pásku, která se vkládá do tenké vrstvy čerstvě naneseného tmelu a poté se přetáhne lehce hladítkem (tmelem). Po zaschnutí první vrstvy tmelu spáry tmelem přestěrkujeme a hranou hladítka tmel roztáhneme do šířky a uhladíme do ztracena. Následuje konečná – finální povrchová úprava. Ta je nejvhodnější pastovým tmelem. Po zaschnutí tmelu přebrousíme tmelený povrch brusnou mřížkou, pozor však na to, aby nebyla porušena výztužná páska a přiléhající povrch sádrokartonových desek. O něco obtížnější je tmelení vnitřních koutů a vnějších rohů, stejně jako napojení tmelených desek na okolní konstrukce – obzvláště tam může v budoucnu dojít k prasklinám a poškození, pokud nebudeme postupovat správně. 

Po zatmelení a přebroušení je vhodné povrch desek penetrovat, aby došlo k sjednocení nasákavosti povrchu. Jinak lze po zaschnutí penetrace použít jakoukoli běžnou povrchovou úpravu – malování, tapetování, keramický obklad atd. Vždy je jen třeba vybrat materiály, které jsou vhodné pro nanášení na sádrokartonové povrchy. Malujeme válečkem a nebo barvu stříkáme – klasická malířská štětka se v tomto případě nedoporučuje. Jelikož je sádrokarton obkladovým materiálem, určitě jej nezakrýváme například dřevěnými palubkami, ty se kotví přímo na nosnou mříž z latí.